Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I v Ázerbajdžánu, Indii nebo u iránských světoběžníků vzniká hudba navzdory omezením, případně tamějším režimům. Vybírám trojlístek desek napříč zeměmi, jazyky a hlavně žánry. Od elektroniky s prvky ambientu, postrocku i perského folklóru, přes netradiční black metaly až k preciznímu technickému death metalu. Před rokem a půl jsem plánoval hned několik cest a nevyšla z nich ani jedna. Přiznávám, chybí mi to. Ale cestovat se dá i skrze hudbu.
HIATUS – Distancer
Výjimečné album se silnou vazbou na Teherán k sobě váže ambientní plochy, tradiční perské postupy, elektroniku, relaxační minimalistické beaty i postrock. Syrhus Shahrad, jenž stojí za projektem HIATUS, je primárně žurnalistou, který pokrývá mnoho oblastí. Těmi je jak kultura, kde se věnuje psaní o hudbě a filmové kritice, tak i práce korespondenta pro plátky jako Sunday Times. Ačkoliv žije v jižním Londýně, v jeho autorské hudbě jsou jeho původ a perská kultura naprosto hmatatelné. Nejde přitom jen o způsob práce s melodií, ale i nástroje, s nimiž pracuje. Hojně využívá velmi specifický ševelivý zvuk smyčců nástroje kamancheh, který ale prokládá violou, trubku nebo steel guitar. I přes kombinaci západních a orientálních nástrojů si jeho práce zachovává silnou soudržnost. V tom, jak celá deska působí dějově a přitom meditativně, pak v posledních měsících nenacházím nic, co by mě bavilo více.
VIOLET COLD – Empire of Love
Za ázerbajdžánskými VIOLET COLD stojí Emin Guliyev, někdejší člen dřevní temnoty VOID, která měla své kořeny hluboko v black a doom metalu. V rámci VIOLET COLD ale obrací kulturu černokovu naruby a dodává tak metalovým rouhačům zcela nový úhel pohledu. Obal jeho nové desky bere svatý symbol půlměsíce a hvězdy, který je titulním tématem jak ázerské, tak turecké vlajky, a pokládá ho na duhovou zástavu. Nejsem si jist, co by už měla být větší hereze než to, že na blackmetalové scéně muslimského státu si pro obal desky spojíte státní znak a queer barevnost. Se stejnou vervou v boření hranic nepřistupuje jen k symbolům, ale i k black metalu jako takovému. Rozpité blackgazové kytary nechává narážet do euforických syntezátorových plachet, pod kterými duní kobercový nálet z kopáků. VIOLET COLD ale nezní jako nepovedený vtip. Emin Guliyev v sobě nezapře cit pro dějové melodie a vypointování hudebního příběhu a zdánlivě neslučitelné prvky dokáže skvěle vybalancovat.
MORAL COLLAPSE – Moral Collapse
Šestimilionová metropole Bangalore indického státu Karnátaka má v Indii specifické postavení. Přezdívá se mu indické Silicon Valley. Příležitosti technologických firem sem vábí mozky z celé země. Dvěma místním nadšencům do technického death metalu se podařilo přilákat ke svému projektu celkem solidní sbírku osobností světové metalové scény, ať už je to Kevin Hufnagel z GORGUTS a DYSRHYTMIE nebo Bonny Koelble z legendy zvané DEATH. Za přispění takových hostů vzniká velmi průrazné eponymní album, založené na technickém death metalu, který v sobě rád kombinuje netradiční nástroje, jako je saxofon a housle. Výsledek je po technické stránce naprosto excelentní. Za jeho zvukem stojí Hannes Grossmann, který momentálně působí v německé vlajkové lodi progresivního death metalu OBSCURA. Jeden z nejpůsobivějších a nedospělejších debutů na poli smrtícího kovu se pro letošní rok zrodil v jižní Indii.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.